Být spolu, když život končí

Během 14 měsíců jsem zažila zázrak zrození i smrti. V prosinci roku 2017 se nám v klidu domova narodila Adélka. O rok a dva měsíce později jsme spolu doprovodily mého dědečka na ,,druhý břeh“. Adélka spala a já ho držela za ruku, když naposledy vydechl. Kruh života se uzavřel…

Děda zemřel v Hospici Dobrého pastýře v Čerčanech, kde strávil 22 dní. Jezdili jsme za ním všichni a při každé návštěvě bylo vidět, jak mu ubývá sil. Přestával jíst, hodně spal a odpočíval, ztrácel zájem o okolí. Vždycky nás ale rád viděl. A i když už nemohl mluvit, tak se alespoň usmál, pohladil nás a zase usnul.

Než zemřel, seděla jsem u něj a povídala jsem si s ním. Vyprávěla jsem mu svoje vzpomínky na to, co jsme spolu prožili, a příběhy, které nám říkal, když jsem byla malá. Dokonce jsem si vzpomněla i na povídání o tom, jak děda polil školnici inkoustem z kalamáře, nebo jak vezl vlakem husu. A hlavně jsem děkovala, děkovala za vše, co nás naučil a co nám předal.

A děda snad poslouchal a všechno slyšel, i když nemohl odpovědět. Jeho tělo bylo už příliš slabé. Měl otevřené oči a pohled upřený někam daleko za mě. Dýchal pomalu a pravidelně. A pak přišel nádech a po něm chvíli nic. Děda zavřel oči, pokusil se usmát, naposledy se nadechl a pak už bylo jen ticho. Ticho, během kterého jsem dál šeptala příběh, který nám kdysi povídal. Seděla jsem vedle něj, slzy mi tekly po tvářích, tiskla jsem ruku milovaného člověka a nemohla uvěřit tomu, co se právě odehrálo před mýma očima. Měla jsem pocit, jako kdyby se celý svět zastavil a přitom se točil dál. Takovou sílu má smrt.

Od dědečkova odchodu uplynulo deset měsíců, během kterých ve mně uzrálo jedno malé velké přání: získat 13 tisíc Kč pro hospic, kde jsem mohla prožít jeden z nejsilnějších okamžiků svého života a kde se o dědu 24 hodin denně starali, když my jsme nemohli.

Možná se ptáte proč zrovna 13 tisíc Kč. Třináctka byla dědy číslo. Doprovázela ho celý život a děda jí zůstal věrný i ve smrti – do hospice byl přijat jako 13. pacient od začátku roku 2019 a zemřel 13. února. A proč právě teď? Protože 31. prosince oslavím své 33 narozeniny a moje srdce přetéká vděčností. Vše, co potřebuji, mám. A vlastně mnohem víc.

A tak si přeji jen jedno, aby ani ve smrti nemusel být nikdo sám a aby každý z nás mohl být při svém odchodu obklopen svými nejbližšími. Pomůžete mi prosím?

Ráda bych napsala, že když se povede nasbírat celých 13 tisíc Kč, uběhnu maraton, nebo přeplavu kanál La Manche. Ale upřímně řečeno, běhání mi nic neříká a přitopila bych se i v Lužnici… Takže jsem vymyslela něco jiného. Když se podaří dosáhnout cílové částky, věnuji svůj cop, který mi teď sahá do pasu, Nadačnímu fondu Daruj vlasy. A všem dárcům, se kterými se mi podaří spojit, pošlu foto nového sestřihu.

Moc vám všem děkuji za podporu a už teď se těším na stříhání, které se bude konat 8. 1. 2020!

Veronika

Veroničina dárcovská výzva: https://www.darujme.cz/vyzva/1201200

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)