Když jeden týden vynechám, chybí mi to…

Když jeden týden vynechám, chybí mi to…

Více než 10 let bydlím ve vesnici nedaleko od Čerčan. Zažila jsem, když se hospic stavěl a uváděl do provozu. Osobně jsem ho v době, než jsem se stala dobrovolníkem, navštívila jen párkrát při nějaké veřejné akci nebo jsem zašla do skvělé kavárny v přízemí.  

Pro dobrovolnictví jsem se rozhodla teprve před necelými dvěma lety. Tehdy jsem pracovala na zkrácený úvazek a každé pondělní dopoledne tak mohla věnovat dobrovolnické práci v Hospici Dobrého Pastýře. Důvody, proč právě zde, byly dva. První byl dost pragmatický, mám to blízko. Druhý důvod byl ten, že se mě osobně dotkla otázka stáří a smrti. Asi je to přirozená fáze života. Ve věku 45 let jsem si uvědomila, že se dostávám do „druhé půle“, děti už mě tak nepotřebují, rodiče a lidi, které znám celý život, stárnou a někteří dokonce umírají. Otázky Jaký má život smysl? a Jak z něj odejít spokojený a naplněný? pro mě začaly být velmi aktuální. V jednu chvíli jsem přemýšlela o zpuštění projektu, který se otázkou odchodu z tohoto světa zabýval. Nakonec všechno tohle uvažování skončilo rozhodnutím stát se dobrovolníkem právě v hospici.  

Ze začátku jsem pomáhala v Centru denních služeb, kde se klienti scházeli ve skupince, povídali jsme si, četli jsme noviny nebo jsme něco tvořili. Někdy jsem si šla popovídat s klientem přímo na pokoj. Většinou jsem byla posluchač já a poslouchala životní příběhy, které mi vyprávěli. Pokud povídání bylo pro klienta už těžké nebo nemožné, tak jsem mu buď četla, nebo jen seděla a držela ho za ruku.  

V září 2018 jsem změnila práci, začala jsem pracovat na plný úvazek, a tak jsem musela změnit i den a hodinu mých návštěv v hospici. Nyní pravidelně navštěvuji jednoho konkrétního pána, vždy ve čtvrtek odpoledne. Je mu přes devadesát let a je to štramák, hodně se směje a jeho nejčastější věta je: „Je to dobrý“. Moc se na návštěvy u něho těším a vždy mě naplní optimismem.     

Úplně nejvíc mě na dobrovolnictví v hospici překvapilo, jak velmi příjemné prostředí to je a jak skvělý a milý je všechen personál. Pokoje jsou vstřícné návštěvníkům, voňavé a útulné jako v penzionu. Jsem také překvapená, jak rychle se dobrovolnictví stalo součástí mého života. Prostě když jeden týden vynechám, chybí mi to. Dalším překvapením pro mě bylo a stále je, jak klidní a milí byli všichni klienti, se kterými jsem se já potkala. A že nejoptimističtější a nejspokojenější jsou švadleny.  

Návštěvy hospice mi přinášejí dobrý pocit z toho, že (jak sama doufám) zpříjemním konkrétnímu klientovi den nebo alespoň tu hodinu, kterou s ním jsem. A nadhled. V kontextu toho, čím si klienti procházejí a v jaké jsou situaci, se většina našich problémů jeví jako bezvýznamná. Myslím, že je dobré si tento nadhled zachovávat a obnovovat. Já to potřebuju a jsem za to vděčná. 

Petra

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)