Pro Vašeho tátu už nic nemáme, není indikovaný pro další léčbu…

Pro Vašeho tátu už nic nemáme, není indikovaný pro další léčbu…

Takhle nějak může začít cesta k hospicové domácí péči. Následuje ochromení a šok. „Kolik času tátovi zbývá?“ nejistě se ptám. Vlastně to ani nechci vědět. „Pokud se podaří zvládnout akutní zdravotní komplikace tak měsíc, možná dva“ odpoví nekompromisně jinak milá mladá lékařka. Není čas na nějaké schovávání, medicína vyčerpala všechny své možnosti, zdravotní stav táty jakoukoliv další léčbu už nedovolí. Hra je dohraná….

Hra je dohraná??

Táta se nachází na onkologickém oddělení, kde je už týden hospitalizovaný kvůli následkům intenzivního ozařování. Je rezignovaný, lhostejný, odchází nám před očima. Vše se zdá beznadějné. Jediné, co víme naprosto jistě je, že tátu chceme dostat za každou cenu domů. A to rychle, hrajeme o každý den. Domů!!!!

Nevím, který anděl mě nasměroval na Hospic Dobrého Pastýře, ale hodinu po vyslechnutí „ortelu“ už mluvím se staniční sestrou Adrianou, která má už po pracovní době, a chaoticky jí vysvětluju situaci. Pro mě naprosto novou, takové situace si ani nechceme představovat, natož je prožívat. Sestra Adriana mi okamžitě dodává naději. Už z telefonátu cítím, že jí osud mého táty není naprosto lhostejný, vlastně se zdá, že jí záleží stejně jako mně na tom, aby byl táta co nejrychleji doma. Obratem vyřizujeme formality i praktické věci. A další den už vezeme tátu domů. Zdá se nám, že se snad vrací domů jen na pár posledních hodin.

Domácí prostředí a obětavá péče mé mámy dělá zázraky. Apatický táta zvolna ožívá, je tu s námi. Hospic obratem zajišťuje polohovací postel a další pomůcky potřebné k péči o tátu. Už jen to je obrovská pomoc. Snažíme se každý po svém nějak zpracovat úplně novou životní situaci, a tak jsme celkem nepraktičtí. Ve chvíli, kdy je celá rodina ochromená smutkem, je tu vždy někdo, kdo ví, co je třeba udělat. Neskutečně lidský a zároveň profesionální přístup sester i paní doktorky je to, co nás drží všechny tak nějak nad vodou.

A tak máme možnost prožít poslední 2 měsíce s naším tátou. Dny lepší i horší, veselejší i smutnější, prostě tak, jak to v životě bývá. Dny, kdy jsme spolu tolik, jako jsme za poslední roky nebyli. Dny, kdy vzpomínáme i mlčíme. Dny, kdy brečíme i se smějeme. Dny, kdy tátu na invalidním vozíku vezeme na procházku a nikdo z nás si nechce připustit, že je třeba poslední.

Všechny ty dny jsme měli možnost prožít díky neuvěřitelně obětavé, soucitné a zároveň profesionální péči a vedení sester i lékařů Hospice Dobrého Pastýře. Ty dny už budeme mít navždy ve svých vzpomínkách a nebudou to vzpomínky smutné.

Táta odešel v klidu a bez bolesti. A my jeho odchod přijali s pokorou a smířením.

Děkujeme.

Míša

CzechEnglishVietnameseGermanFrenchRussianSpanishItalianChinese (Simplified)